110 51 37MB
Czech Pages 99 [51] Year 1998
Zdeněk Sázava £ a
Úvod do studia Nového zákona
KAROLINUM
JAK BYLA SESTAVENA BIBLICKÁ MOZAIKA
Vznik biblické mozaiky není snadné popsat v jedné větě a zcela přesně. O mozaice, zvané Bible, víme s jistotou, že máme-li na mysli její součásti v originální podobě a jazyku - sestává z šedesáti šesti kaménků, z kteréhožto počtu třicet devět písemných drahokamů vytvořilo Starý zákon a dvacet sedm mladších zákon Nový. Než se tak stalo, uplynulo mnoho staletí. Vždyť sbírka starozákonních spisů je defini tivně dopracována do kanonické podoby a schválena teprve na konci 1. století po Kr. a její novozákonní protějšek na konci 4- křesťanského století, i když tu byly zajisté v obou případech náběhy ki tornu již mnohem dříve. Nezapomeň me, že biblické spisy nespatřily světlo světa v tom pořadí, jak je máme seřazeny ve svých dnešních Biblích a že někte ré z nich byly před přijetím do kánonu dlouho odmítány v souvislosti se spory o jejich kvalitu. Vzhledem k tomu, že to bude o něco snadnější, pokusíme se vystopovat, jak byly do společného, podkladu zasazeny kaménky novozákonní a kdo se o to přičinil. Je pozoruhodné, že popud k tpmu nedala žádná ve doucí osobnost pravověrne~"čířkve, nýbrž kacíř - heretik jménem Markion či Marcion. Povolání? Bohatý rejdař. Odkud? Ze Sinope na Černém moři. Kdy se to stalo? Někdy kolem roku J44.po Kr., a to v Římě. Pokud je známo, byl to právě on, kdo jako první vytvořil závaznou sbírku, které se tehdy ovšem ještě neříkalo Nový zákon. Měl k tomu po ru ce řadu spisů, z nichž provedl po svérázném kritickém roz boru výběr. Nejdříve vyřadil z křesťanské Bible celý Starý zákon a z křesťanských spisů vše, co na starozákonní posel ství nějak navazovalo. Mnoho mu toho po této probírce ne zůstalo. Jeho Nový zákon sestával pouze ze dvou částí. První se nazývala „Kyrios“ (tj. Pán) a tvořilo ji jedno jediné 7
‘ L "" /
Tážeme-li se z historického hlediska po vzniku Nového zá kona či Nové smlouvy jako souboru o dvaceti sedmi čás tech, zajímají nás jednak motivy a důvody k vytváření a vzniku novozákonního kánonu vedoucí i otázka, zda je též pro nás dnes Nový zákon - přes všechnu svou historic kou podmíněnost při vznikání - stále závazný. Stručně vy jádřeno: první problém je velmi zajímavý a lze vystopovat jednotlivé etapy zrodu novozákonní sbírky; na druhou otáz ku pak každý věřící odpoví kladně a mladší část Bible pro něj normou být nepřestává. Při sledování vzniku kánonu se objevují jako milmíky důležité dokumenty. Některé zde necháme beze zmínky
a zastavíme se až u tzv. kánonu Muratoriho, jinak též nazý vaného Muratorianum. Je to s největší pravděpodobností nejstarší dochovaný seznam novozákonních spisů vůbec, totiž seznam konstruktivnipovahy, zatím co kánon Markionův byl spíše destruktivní a eliminační. (Seznam, zva ný Muratorianum, je anonymní. Muratori nebyl jeho auto rem. Dokument pro nás zůstává poněkud záhadný i v tom směru, že se s konečnou platností nepodařilo určit, zda vznikl na konci druhého století či na počátku století čtvrté ho. Ostatně, ani se nám nezachoval celý. Přetrvalo pouze osmdesát pět řádek, začátek i konec seznamu zmizely. Naštěstí alespoň to víme, že Muratori byl italský učenec, který působil v první polovině 18. stol, jako knihovník v Milánu a v roce 1740 objevil tento „náš“ seznam novozá konních autorů a spisů, a to vevázaný mezi jiné spisy, které však vznikly teprve v 8.století. Dokument byl kdysi dávno přeložen z řečtiny do dosti chatrné latinské verse; je místy málo srozumitelný, na konci skoro zmatený a přeložit ho do češtiny, je úkol nadmíru nesnadný. Začátek tu chybí, bohužel. Fragment začíná teprve zmínkou o evangeliu podle Lukáše, ale - a to je pro naši ori entaci důležité - označuje tento spis jako v pořadí již třetí; počítá zřejmě s Matoušem a Markem jako s předchozími evangelisty. O Lukášovi pak říká, že to byl lékař, a že své evangelium vytvořil v době po Kristově nanebevzetí a že za čal své vyprávění již narozením Jana Křtitele. Evangelistu Jana charakterizuje jako jednoho z Mistrových učedníků a hovoří o záhadných okolnostech kolem vzniku tohoto spi rituálního evangelia. Činy všech apoštolů byly podle Muratoriána popsány v jediné knize a Lukáš ji napsal pro výtečného Teofila. Pak následují Pavlovy dopisy v pořadí: Korintským (kterým zakázal heretický rozkol), Galatským (těm zakázal obřízku) a Římanům (kterým dal obšírná pravidla ohledně Písma svátého). Výčet spisů pak pokračuje až do Zjevení Janova a Petrova, navíc je připojen spis, zva ný Pastýř Hermův. Další text dokumentu hovoří mj. o kací řích a není dosti průhledný. Sumárně viděno:s počítá se se , čtyřmi evangelii, se Skutky, s 1. a 2. listem Korintským, dá le s listy Efezským, Filipským, Koloským, Galatským, dvěma listy do Tessaloniky, listem Římanům, Filemonovi, Titovi, dvěma listy Timoteovi, listem Judovým, dvěma listy Janovými a Zjevením. Překvapí, že vůbec nezmíněny zůsta
8
9
evangelium, a to Lukášovo, navíc ještě proškrtané, uprave né a bez autorova jména. Druhá část, tzv. „Apostolos“ obsahovala deset listů apoštola Pavla z Tarzu. To bylo všechno, Markionova mozaika byla pouze jedenáctičlenná a křesťanská zvěst jí byla velmi ochuzena. Pokud nalezl ně jaký spis, nikdy ho nerozšířil, nýbrž pouze krátil, a tak se nedivíme, že o něm jeho současníci říkali: Příliš používá při práci škrabací nožík a mycí houbu, aby odstranil všechno, co se příčilo jeho pohledu a nauce, která měla i asketický ráz. Markion tímto malým kánonem vlastně vytvořil bojový transparent pro svou vlastni misii, jež byla v počátcích pře kvapivě úspěšná. Jeho práce měla i některé klady, avšak zá por v podobě snahy odstranit z Bible židovský Zákon a vše převést pouze na milost, převážil. Tento kacíř starozákonní spisy zkarikoval a škrtl a při tom se odvážil výsledek své čin nosti vydávat za radikálně očištěnou zvěst. Jeho žáci ho v tomto směru ještě překonali. Podle jejich názoru v nebi měl po Kristově pravici místo svátý Pavel a po levici právě jejich učitel Markion. Tento muž netušil, že svým počinem zmobilizuje cír kev k tomu, aby do sbírky zařadila i další evangelia a listy a Nový zákon zkompletizovala jako hráz proti gnózi, doketismu a dalším, zle dotírajícím herezím. Cesta k dokončení této obranné hráze byla ovšem dlouhá. Trvala další dvě sto letí, jak si ještě ukážeme.
KNIHOVNÍKŮV OBJEV
ly 1. a 2. Petrův, 3. Janův, list Jakubův a Židům; něco však bylo naopak přidáno. O Muratorianu již byly napsány stovky odborných stu dií; není v něm uvedeno ještě všechno, ale je zde naznače no mnohé, např. jaká byla hlediska pro přijetí spisu do kánonu. Seznam je převelice cenný a při skládání novozá konní části mozaiky nám velmi pomohl.
3j NA CESTE KE KOMPLETIZACI
Někdy se čtenáři Bible táží, jaká měřítka byla vlastně smě rodatná pro zařazení nebo nezařazení určitého spisu do pří slušného kánonu, tj. starozákonního či novozákonního. Je známo, že pokud jde o Starý zákon, vznikly vlastně kánony dva: jeden máme v původní hebrejské bibli, druhým je tzv. Septuaginta, kde nalézáme oproti naším zvyklostem spisů více; v pořadí jejich uvádění se oba kánony též navzájem li ší. Když teologové určují, co bylojoro kanonizování každé ho _zdvaceti sedmi raně křesťanských spisů rozhodující, uvádějí zde zpravidla jako klíčové body následující: Apoštolský původ spisů (tj. zda jej napsal sám apoštol), mí”ru rozšíření zkoumaného evangelia nebo listu v církvi (tj. zda šlo o spis pouze lokálního dosahu nebo zda byl známý v celé „obecné“ církvi). Též bylo důležité, zda byl spis čten při bohoslužbách, zda měl příslušné stáří a samozřejmě ta"ké to, zda svým obsahem odpovídal postupně se tvořícím pravidlům víry (tzv. Regula fidei). '“'-Řbvněž teologové raného křesťanského období, církev ní Otcové, často vypracovávali jakousi stupnici důležitosti novozákonních knih tím, že je zařazovali do různých tříd. Tak ve východní části církve Origenes hovoří ve 3. století o třech skupinách. První obsahuje spisy nepopírané po stránce pravosti nikým, tzv. homologumena. Sem zařazuje čtyři evangelia, 13 Pavlových listů, první list Petrův i první Janův, Skutky a Zjevení. Do druhé patří 2. Petrův, 2. a 3Janův, Jakubův, Judův. Tuto skupinu Origenes označil jako amfiballomena, tj. jako spisy, které jsou ve věci pravosti po někud pochybné. A konečně jsou zde spisy s označením „pseudé“, tedy lživé, mezi nimi např. Evangelium Egypťanů nebo Evangelium Tomášovo. Podobně spisy Nového záko 10
na rozlišuje a klasifikuje církevní historik Eusebius (homo logumena a antilegomena, rozdělená na spisy většinou uznávané a na spisy zavrhované neboli nótha). Do poslední podskupiny pro nás překvapivě zařadil i Zjevení Janovo. Cestak definitivní podobě kánonu vrcholí ve čtvrtém století. Pro východní křesťanské oblasti vnesl do věci defini tivně jasno známý biskup Athanasius,ve svém 39- pastýř ském okružním dopise, který známe ve znění řeckém, syr ském a koptském. Napsal jej v roce 367 a poprvé vůbec v něm nazval církví pevně sestavenou sbírku křesťanských spisů „kánon“. Zároveň podrobně popsal, co patří jak do starozákonního, tak i do novozákonního kánonu. Zdůraz nil, že nikdo z těch spisů nesmí nič ubírat ani k nim něco přidávat. Jeho seznam nás přivádí ke stavu dnešnímu. Zvolené pořadí spisů je následující:__čtyři evangelia, Skutky, sedm tzvTkátolických listů, čtrnáct listů Pavlových a Zjevení Janovo. Nezvyklé nám připadá zařazení listu Židům za dru hý list Tessalonickým. Navíc Athanasius vyjmenoval např. skupinku spisů, určených alespoň k předčítání při křesťan ské výchově. To, co jsme právě napsali, ještě neznamená, že tento dopis udělal rázný konec všem nejistotám a že byl úplně všude brán jako autoritativní. Existovaly oblasti, kde ještě v 9. či 10. století byly známy i jiné seznamy. Pro naše účely však postačí konstatování, že novozákonní část biblické mo zaiky byla zkompletizpyána roku 367 pro východní církev á koncem čtvrtého či na počátku pátého století v církvi la tinské, tj. západní. Jak jsme seznali, cesta k této úplnosti a kanonizaci byla sice dlouhá a místy i klikatá, ale její úspěšný závěr položil základy pro práci s Novým zákonem jako pevně stanoveným souborem posvátných křesťanských spisů.
ZPRÁVA O TOM, CO SE NÁM Z MOZAIKY DOCHOVALO
Zauvažujme alespoň krátce o nejstarších dochovaných ru kopisech starozákonních a novozákonních spisů.„Originál jedněch ani druhých bohužel k dispozici není, a tak se sta ly krajně důležitými nejdávnější opisy v jazyce hebrejském, n
aramejském a řeckém pro Starý zákon a opisy, napsané řec ký (řečtinou zvanou koiné) pro Nový zákon. Celkově je mož no říci, že i když mezi napsáním těch spisů a prvních za chovaných opisů uběhlo hezkých pár desetiletí i staletí, časová mezera je zde přece jen menší, než v případě jiné an tické literatury, kdy činí až tisíc a více let. To svědčí pro Bibli a její věrnou uchovanost pro pozdější časy. Pokud jde o starozákonní část hebrejsky psané biblické mozaiky, nutno alespoň zaznamenat, že mezi rukopisy, ob jevenými v jeskyních poblíž Kumránu u Mrtvého moře, byl zhruba před padesáti lety objeven svitek knihy proroka Izajáše, který nemohl být napsán později, než vroec yp. po Kr. a rovněž tam byl nalezen svitek § více než čtyřiceti žal my a další spisy, v nichž je starozákonní látka komentována z hlediska věrouky kumránské sekty. Až do těchto objevů z let 1947 - 1952 platil za nejstarší dochovaný hebrejský sta rozákonní text papyrus, získaný W. L. Nashem v Egyptě, obsahující Desatero. Pak máme už k dispozici biblické frag menty z káhirské genízy, vzniklé někdy v 5. stol, po Kr., ru kopisy Ben-Ašerovy ze století osmého, tzv. Káhirský Kodex s texty proroků z 9- stol, a AleppskýKodex z 10. stol. Zvlášť významný vzhledem ke své úplnosti je tzv. Leningradský kodex z r. 1008 po Kr. a rovněž Petěrburský kodex z počát ku 10. stol., zatímco některé další se během času ztratily. Ze všech zde uvedených je nejkvalitnější již zmíněný Codex leningradensis, značený L. Je charakterizován jako vzorný ášerovský kodex a kritické vydání Biblia hebraica má pro něj značku B 19 A. Stal se podkladem i k práci našich starozákoníků na překladu starší části české ekumenické Bible. Starozákonní texty v řeckém překladu, zejména z tzv. Septuaginty, se zachovaly úplněji či zlomkovitě v půl dru hém tisíci případů; my si zde však všimneme těch, které po cházejí z prvních staletí křesťanské éry. Tak např, papyrus Johna Rylandse z 2. stol, přináší text s částmi několika ka pitol Deuteronomia, známé papyry Chestera Beattyho z 2. až 4. stol, obsahují i části devíti starozákonních spisů, pa pyrus Bodmer XXIV ze 3. stol, pak kromě jiného i stovku žalmů atd. Z našeho hlediska jsou však velmi důležité veli kými písmeny psané rukopisy, a to Codex Vaticanus ze 4. stol., kde Starý zákon je po doplnění zastoupen komplet ně, dále kodex Sinajský z této doby, který uchoval části z Genese, z Numeri, z historických knih a proroků, jakož
I (Index Alexandrinus z 5. stol, kde ze Starého zákona chy bí jen některé části. Kodex Efréma Syrského přináší frag menty textu z Joba, Přísloví, Kazatele a některých dalších spisů. Následují mnohé další rukopisy, psané velkým pís mem, či později malým písmem řecké abecedy. S většinou z právě vyjmenovaných rukopisů, které jsme zde uvedli v souvislosti se starozákonní části biblické mozaiky, se ještě později setkáme a představíme si názorněji, jak vypadají a jakou látku z Nového zákona zachytily.
HLEDÁNI ORIGINÁLU NOVÉHO ZÁKONA
Abychom si udělali obrázek o tom, jak vypadají snahy dobrat se originálního novozákonního textu, uvedu zde ně kolik etap tohoto úsilí v rámci novozákonní textově-kritické práce, která má zájem získat takové starověké rukopisy evangelií, listů i dalších spisů, které vznikly v době časově nejbližší k datu jejich napsání. Snaží se tu temporální přerývku zkrátit na minimum a při tom odstranit různá možná překreslení i pozdější doplňky a úpravy. Chtějí-li badatelé, aby jednotlivé kameny a kaménky novozákonní mozaiky by ly pevně zapuštěny do společného základu a vytvářely kom paktní celek, musí zkoumat jejich úvodní podobu i časově podmíněné variace. Děje se to už od 16. stol., zesíleně od konce století osmnáctého, nej intenzivněji pak v našem sto letí. Při této někdy přímo mravenčí práci si odborníci nej dříve všímali zhruba šesti velikých majuskulních kodexů (sešitů, knih či svazků) - to bylo hlavně na počátku 20. stol. Asi od třicátých let se obrátila jejich pozornost k tzv. papy rům a jejich útržkům, které právem vzbudily po svém obje vení či zpracování senzaci ve světě: Vždyť některé z nich měly jako datum svého vzniku již druhé křesťanské století! Ještě později se začalo se zkoumáním stovek rukopisů minuskulních, psaných kurzívním písmem. Takové vznikaly od 9. stol, a na to byl napojen průzkum starověkých překla dů Nového zákona i raných biblických textů, připravených pro čtení při bohoslužbách; tyto v závěru jmenované ruko pisy nepřispěly sice přímo přiblížení čtenáře k originálu spi sů a svazků, avšak seznámily nás s tím, jak se Nový zákon
l
12
13
Při zájezdu do Portugalska se obvykle doporučuje všem tu ristům, aby navštívili ta místa, kde se uvnitř bývalých palá ců nebo na prostranstvích dnes zcela volných, uchovaly vět ší či menší mozaikové kompozice z kamenů, dlaždic a jiných ozdobných materiálů tam, kde kdysi byla podlaha, lázeňská promenáda atp. Je to krásné, je to působivé a ne
zapomenutelné, a to i pro toho, kdo starověkému umění .1 řeči dávných náboženských nebo přírodních symbolů ne rozumí. Ten, kdo má o nich přehled a má do takových prokomponovaných obrazů vhled, získá při výše uvedené ná vštěvě zážitků a poznatků mnohem více a dokáže je lépe ocenit než ten, kdo pouze řekne: Bylo to náramné, líbilo se mi to. Podobně je tomu s poznáváním Bible. I ten, kdo k ní přistupuje nepoučen a nevybaven alespoň nejdůležitějšími znalostmi, dokáže ocenit její bohatství a vynikající výsledný dojem z této knihy. Čtenář, který však zároveň dokáže číst kvalifikovaně, rozumí teologickým pojmům a ví něco o vě rouce a jejím obsahu, má ovšem usnadněnou situaci a do káže většinou proniknout hlouběji do tajů Písma svátého. Aby se to dařilo, o to se stará zejména celé jedno veliké nebo na dvě části rozdělené vědecké odvětví, totiž starozá konní a novozákonní věda. Tvoří ji celá řada subdisciplín a podoborů, které dohromady dávají opravdu celkové a komplexní poznání biblické zvěsti. V obou případech leží v základu takové poznávací pyramidy znalost biblických ori ginálních řečí, zejména hebrejštiny a řečtiny a také disciplí na, která si všímá vývoje důležitých našich pojmů (např. víra, láska, spravedlnost, hřích) v různých obdobích a epo chách. Pak nastupuje zkoumání biblického textu včetně se riózní kritiky po stránce jeho věrné dochovanosti a také zkoumání toho, jak ta či ona část Bible nebo její celek vzni kaly. Potom se, jaksi už ve vyšším patře, setkáváme s biblic kými disciplínami historické povahy, s dobovým pozadím Starého i Nového zákona i s pozadím nábožensko-filozofickým a s událostmi, v obou částech podávanými. Odtud po učený čtenář stoupá výše k odvětví, které zkoumá biblickou látku po stránce písemnictví a jeho charakteristických zna ků a také otázku autorství spisů, takže nás uvádí i do lite rárních druhů, s dobou spojených. Směrem k vrcholu této pyramidy se pak akcentují další disciplíny, a to exegeze ne boli výklad biblických míst v kontextu a pak to, co tvoří sou hrn a vyvrcholení všeho poznávání Bible, tj. teologie Starého a Nového zákona. Je pochopitelné, že tuto stavbu nelze obrátit a postavit na špičku, neboť by se nám vše zří tilo. Z toho plyne, že při poznávání biblického poselství vše má své místo i čas v procesu tohoto poznávání, a také to, že žádnou z uvedených poddisciplín se nedoporučuje přeska kovat.
14
15
šířil po Evropě, Africe a Asii a jak se v některých detailech i proměňoval. Bude třeba si názorněji alespoň na jednom velkém majuskulním kodexu ukázat, jak takový literární klenot vypa dal či vypadá dnes. Tak např. Codex Vaticanus, který má své jméno podle uložení v Bibliotheca Vaticana v Římě a po chází ze čtvrtého století, má dnes 142 listů s novozákonním textem,; je psán ve třech sloupcích a ve čtyřiceti dvou řád cích na stránce. Obsahuje evangelia, Skutky a katolické lis ty i Pavlovy listy, chybí zde však úsek od 1. epištoly Timoteovi až po epištolu Filemonovi a pak od listu Židům 9,14 až do konce novozákonního poselství. Jde o původně kom pletní Bibli, dnes bohužel už mezerovitou; chybí značný kus Genese, něco žalmů a uvedená již místa novozákonní. Někdo rukopis asi v 15- stol, doplnil. Kodex má rozměry 27 cm x 27 cm a je mnohými badateli hodnocen jako abso lutně nejkvalitnější majuskulní manuskript. Pro srovnání uvádím alespoň rozměry dalších nejvý znamnějších kodexů: Sinajský má rozměry 43 x 38, Alexan drinský 32 x 26, Bézův 26 x 21,5 cm a Claromontanus 24,5 x 19,5 cm. A jakoby nádavkem připojuji, že kodex čís lo 0169 ze 4- století měří 9,3 x 7,7 cm, jakož i to, že kodex se značkou „gig“ zvaný Gigas, pocházející z počátku 13. sto letí má naopak úctyhodné centimetrové údaje 51 x 92 cm! Vzhledem k tomu, že na území České republiky není žádný významný starý novozákonní rukopis, alespoň to nás trochu potěší, že Gigas vznikl v klášteře benediktinů v Podlažicích u Pardubic, načež se přes Prahu dostal do Švéd ská. Inu, habent sua fata codices - nebo-li: I kodexy mají své zajímavé osudy.
STAROZÁKONNÍ A NOVOZÁKONNÍ VĚDA SE PŘEDSTAVUJÍ
Na teologických fakultách u nás i jinde jsou vybudová ny starozákonní a novozákonní věda, tvořící poměrně pevný systém a uvádějící toužícího do daleko hlubšího a lepšího poznávání Bible, než jakého byl schopen bez těchto pomůcek. I když nej důležitějším stále zůstává vůči Písmu přístup z víry, ani vědecky podložený a metodicky správný postup nezůstává bez vydávání plodů. Ten, kdo takto poznává Bibli, je poučenějším, pozornějším a hlou bavějším čtenářem Písma svátého a zpravidla se nemýlí v základních obrysech biblického podání. Už proto je pro spěšné obírat se i prostým čtením biblických veršů, i pro blematikou s ním spojenou, tj. s tím, co je třeba analyticky rozebírat i tvořivě sestavovat v celek. Taková cesta je pak nejlepší.
VÁNOCE A PAPYRUS P4 A APOKRYFNÍ EVANGELIA
Jedním z dvaceti sedmi lesklých kaménků či sklíček novo zákonní mozaiky je evangelium podle Lukáše. Je to spis vý znamný z mnoha důvodů, pro náš však zejména proto, že přináší ve své druhé kapitole známou vánoční zprávu o tom, že se v Betlémě narodil Spasitel. Pokud chcete vědět, který nejstarší zachovaný dokument toto sdělení na vědo most čtenáři dává, pak vězte, že je to papyrus s vědeckým označením p4, pocházející buď z konce 3. století nebo z prv ní poloviny 4- křesťanského století. Obsahuje totiž zlomky z Lukášova díla, a jeho historie je dosti zajímavá, neboť je dokladem pro to, jak někdy může kvalitní starý rukopis uniknout i očím specialistů. Papyrus, o němž je řeč, byl nalezen v roce 1880 v Horním Egyptě a byly k němu připojeny a v koženém pouzdru uloženy dva traktáty Filóna Alexandrijského. O de setiletí později jej koupil jeden známý asyrolog a jako po zoruhodný nález věc zveřejnil v tisku alespoň zčásti. Stalo se však, že si nevšiml větší části Lukášova textu, protože ta byla ke koženému vaku přilepena, a věnoval vše pařížské Národní knihovně. A teď pozor - na scénu nyní vstupuje Čech, římskokatolický vynikající novozákoník, textový kri tik a znalec papyrů, prof. Jan Merell. Kladu na to důraz, 16
vždyť popisuji snad jediný objev v této sféře vůbec, který učinil „našinec“! Sám se tím pochlubil v jedné ze svých od borných publikací, kde vypravuje, jak k tomu došlo: Když v r. 1937 v Paříži onu knihu psal, podařilo se mu přečíst a doplnit dosud neznámou větší část papyru p4 s textem skutečně vánočním, ze závěru první kapitoly a z počátku ka pitoly druhé pocházejícím. Nález vyfotografoval, poslal dal ším odborníkům k posouzení a ti jej velmi ohodnotili. Papyrus je popsán po obou stranách, nepochází tedy ze svit ků, nýbrž z kodexu, knihy. Není stránkován, má 36 řádek po dvanácti až devatenácti písmenech. Asi si dovedeme představit, jak byla rekonstrukce textu složitá a celá opera ce obtížná, poněvadž papyrus je velmi poškozen. Pozo ruhodné je i to, že nejsvětější jména jako Bůh, Pán Ježíš atd. jsou napsána ve zkratkách. Fotografie rukopisu jsem viděl a musím bez mučení přiznat, že jsem toho z textu vyluš til jen maličko. Nicméně ten dotek Vánoc jako pozdrav ze starověku byl velmi příjemný, i když zpráva byla tuze kra tičká. To některá apokryfní evangelia (podle našeho obrazu tedy kaménky, které se do mozaiky nevešly), jsou mnohem sdílnější a v kresbě vánoční scenérie používají značnou dávku fantazie. Seznáváme to např. v 17- až 20. kapitole tzv. Protoevangelia Jakubova. Je tam mj. řeč i o židovské porodní bábě, o přírodě tušící velkou událost i o jeskyni a ohromném jasu kolem ní. V jiném podobném spisu se ten jas postupně začíná podobat dítěti, které je čisťounké a ne pláče. Což o to, hezky se to vše čte; je to místy tklivá a do jemná selanka, jenomže já přece jen dávám přednost té stručné Lukášově zprávičce bez detailů. I proto, že ji máme zaznamenánu na starodávném papyru, který možná pochá zí už z dokumentu, napsaného někdy před necelými sedm nácti sty lety.
KRÁLOVNA MINUSKULÍ A DALŠÍ SKVOSTY
Přestože víme, že zpravidla bývají více ceněny a biblickému originálnímu textu jsou bližší biblické texty, napsané vel kým, unciálním a majuskulním písmem, i mezi minuskulí 17
psanými kodexy nebo většími útržky z nich, je možno ob čas objevit nějakou perlu, která se během časů nezměnila a uchovala dávný text Písma. Minuskulních rukopisů je už k dispozici málem na tři tisíce exemplářů, větších i malič kých, a badatelé se jim zejména v posledních letech velice věnují. Zkoumají je, a to např. v německém městě Munster, kde byl vybudován za tím účelem významný výzkumný ústav, jehož vůdčími osobnostmi byli a nadále svým způso bem i jsou manželé Kurt a Barbara Alandovi. Dějí se tam mnohé rozumné věci, např. na mikrofiše se zachycují ně které rukopisy, aby byly k dispozici při prezenčním studiu a aby nikdo nemusel jet tisíce kilometrů daleko jen proto, že je chce na vlastní oči spatřit. Texty se tam třídí, rozlepují, slepují, vyhodnocují atd. Královnou je mezi nimi zvána mi nuskule č. 33, pocházející z 9- stol., v níž jsou zaznamená ny části evangelií, Skutků i Pavlových a obecných listů. Text je již zapsán na pergamenu. Tato minuskule je uložena v Paříži a je svým významném řazena do kategorie č.l. Bylo též rozpoznáno, že existují minuskulní rukopisy, vykazují cí stejné znaky nebo specifické rysy, takže je možno řadit je do skupin, tříd, či rodin s příbuzenstvem. Neměli bychom opomenout ani např. minuskuli s pořadovým číslem 565, která obsahuje luxusně vybavený text evangelií, který je na psán dokonce zlatým písmem na purpurové kůži. Tato mi nuskule vznikla někdy v 9. či 10. stol, po Kr. Snad uznáme, že zajímavý je i minuskulní rukopis čís lo 700, známý tím, že v Lukášově tzv. kratším Otčenáši za řazuje namísto obvyklé prosby v 2. verši 11. kapitoly slova „Duch svátý nechť na nás vstoupí a očistí nás“. Je to náhra da za častější a obvyklejší prosbu „Přijď království tvé...“ Raritou je zajisté i minuskule č. 16, pocházející ze 14. stol., která je napsána dokonce inkoustem ve čtyřech barvách, přičemž je důsledně a prakticky bezchybně barva určena tou osobou z evangelia, která je právě v popředí zájmu. Karmínový inkoust pisatel textu rezervoval pro Ježíše Krista a pro slova andělů. Starozákonní citáty i slova učedníků Páně, Zachariáše, Alžběty i Jana Křtitele aj. jsou napsána modře, na slova farizeů, Jidáše, satana atd. byl použit in koust černý, na spojovací vyprávěčské slovo se pak zřejmě hodil inkoust rumělkový. Když se nás někdo bude ptát, kde je uloženo nejvíce novozákonních rukopisů různé poďoby a druhů, je třeba 18
uvést, že je to v klášteře na Athosů. Dále připadají v úvahu iněsta_Athény, Rím, Paříž, Londýn, Petrohrad, Jeruzalém, < ixford, Cambridge aj. Někdy dochází i k dosti kuriózním situacím, např. když veliký humanista Erasmus Rotterdam ský použije v roce 1516 k sestavení přesného řeckého Nového zákona pouze minuskulních rukopisů nevalné hodnoty, pocházejících z 12. a 13- stol, a přitom nechává bez povšimnutí jeden velmi dobrý majuskulní rukopis, kte rý má v knihovně. Skoro totéž učinil jiný známý vědec Theodor Beza. Celkově možno shrnout, že ze tří tisíců minuskuli se počítá tč. při bádání pouze se zhruba 150 až 160 rukopisy velmi vážně v rámci práce na získání věrného biblického textu, zatímco ostatní celé množství manuskriptů má pouze pramalou svědeckou váhu. Patří totiž do tzv. byzantského, sinového, sice hojně rozšířeného, ale pramálo kvalitního vozákonního textu. Jak vidno, množství nemusí vždy mít evahu nad kvalitou.
HLEDÁNÍ BIBLICKÝCH RUKOPISŮ JAKO DOBRODRUŽSTVÍ
tom, že hledání a objevování starých biblických rukopii nemusí být ani trochu snadné a poklidné, se už přeredčila celá řada badatelů, kteří navíc poznali, že jde přeasto o počínání velice náročné i po stránce finanční. Snad I leznámější po této stránce je historie objevování kodexu línajského ze 4. až 5. stol. Vše začalo tím, že v roce 1844 navštívil'lipský docent Konstantin von Tischendorf, báda jící v oblasti novozákonního textu, klášter sv. Kateřiny na Sinaji. Nalezl tam rukopisný materiál značné hodnoty, ale nebylo to hned, ani v pohodlí, když zvážíme, že přístup do onoho kláštera zajišťoval pouze výtah v podobě koše, upevněného na lánech! Nejdříve nemohl nic nalézt, ale si tuace se náhle změnila ve chvíli, když spatřil v koutě jed né místnosti košík, až na prasknutí naplněný papírovým odpadem. Zvídavost v Tischendorfovi zvítězila. Košík pře vrátil a na jeho dně zůstaly pergamenové listy. Šokovalo ho následné konstatování tamního knihovníka, že v po slední době již spálili obsah dvou takových košů. Na za 19
chovaných pergamenech učenec objevil text řeckého sta rověkého překladu Starého zákona, nazývaného Septuaginta. Měl štěstí, neboť mu je představený kláštera, zalo ženého někdy kolem r. 530, daroval. Jejich text badatel po návratu domů uveřejnil, i když prozíravě zatím neprozra dil místo svého nálezu. Když získal další sponzory, vydal se na Sinaj po devíti letech znovu. Bezvýsledně. Zbývající listy Septuaginty, kte ré viděl minule, totiž kamsi zmizely. Třetí cesta se uskuteč nila v roce 1859, tentokrát s doporučením ruského cara Alexandra II. Tischendorf celý týden hledal všude, avšak teprve před cestou zpět mu přinesli balík s velkým počtem pergamenových listů. Ukázalo se, že jde o ony zbývající lis ty ze Septuaginty, navíc pak tam bylo mnoho listů se staro zákonním textem a kolem 150 listů s novozákonními texty, z čehož měl badatel radost největší. Těžko si dnes dovede me představit, že tenkrát po celou noc jeden spis opisoval. Nepůjčili mu ho však domů, nýbrž uložili v káhírském kláš teře, odkud mu z něj dávali dávky po osmi listech jako ma teriál k opsání. Nakonec mniši darovali rukopis ruskému carovi, který jim poskytl finanční výpomoc. Tischendorf po řídil urychleně jeho nákladné vydání ve čtyřech svazcích, a to za dva a čtvrt roku. Pro nás je důležité, že rukopis byl skoro po 70 let uložen v petrohradské knihovně, pak však byl prodán za 100 000 liber Sterlingů do Anglie a tam vystaven i na vštěvován davy zvědavců. Byla z toho opravdu veliká sen zace. Zdá se, že před deseti lety se dočkal šťastný nález na Sinaji svého pokračování, neboť tam bylo opět objeveno mno ho písemností, ale také různých náboženských bohoslužeb ných potřeb. Vše se už zpracovává dlouhou dobu, snad až příliš dlouhou, jakoby chtěl někdo obsah nálezů utajit. Soudí se, že součástí tohoto objevu byly i další, tj. chybějící listy ze Sinaj ského kodexu, ale ani trochu to zatím jisté není. Bylo by to totiž až příliš pohádkově náhodné objevení. Ani práce papyrologů, kteří zpracovávají nálezy papyrů a často z trosek útržkovité povahy je dávají dohromady, sle pují jednotlivé částečky a někdy i jednotlivá písmenka, není snadná. Přináší ovšem dobré výsledky a je spojena s proni káním do četných tajemství starých biblických rukopisů.
20
O ZKÁZE A PORUŠENÍ
Snad skoro všechno časem podléhá zkáze. Je narušen i stav ■Jarých svitků, pokud nebyly uloženy někde v suchém egyptském písku. Je poškozena mnohá dávná malba i pře krásná mozaika, kterou poničilo zemětřesení, zničili různí vandalové, či narušily nepříznivé klimatické podmínky. Ani mnohé důležité starověké rukopisy Starého či Nového zá kona nepřečkaly skoro dvě dlouhá tisíciletí směrem k našim~>Z dnům bez ztráty na kráse. Kolik badatelů málem prodělalo / infarkt, když někde nalezli z prastarých rukopisů jen silně | zahnědlé trosky, slepené např, do tvaru koule, přičemž už nebylo možno nic uvést do původního stavu. Jak jsme si již ukázali, části kodexů nenávratně zmizely a chybí k dosaže ní úplnosti. Jindy zase beduíni objevili důležitý papyrový materiál, ale usoudili, že když ho rozdělí na několik kous ků, dostanou za něj mnohem více, než kdyby ho ponechali vcelku; a tak se stane, že část nálezu se přes rozmanité pře kupníky dostane do Londýna, další část do Ameriky a kou síček - pro změnu - zase do Vídně. K porušení biblického textu dochází ovšem i jinými způsoby. Písaři např. opisují z biblické prastaré předlohy, aby získali nový biblický text, ale bývají někdy unaveni, jsou nepozorní, něco přehlédnou a zapomenou to opsat, nebo dokonce zamění slova nebo dojde k přepsání. To vše se mnohokrát stalo a touto cestou vznikaly ve starověku tzv. různočtení, resp. varianty biblického textu. Nedošlo tu na štěstí k velikému narušení textu Písma svátého, spíše k ma lým chybičkám,, které však mohou jít v souhrnu do stovek i tisíců, zvážíme-li, kolik rukopisů a rukopisných částeček ve světě existuje. Pro úplnost nutno dodat, že někdy i sami opisovači biblický text poněkud opravovali. Zdál se jim kupř. kostrbatý, málo srozumitelný, a tak přispěchali, chybějí cí v něm podle svého nejlepšího uvážení doplnili, text bib lického spisu uhladili, ba někdy dokonce i významově přeznačili. Takových vážnějších případů sice mnoho není, ale existují; čtenář by si měl dát na taková úskalí dobrý po zor. Mohl by tu totiž trochu zabloudit. Nezapomeňme, že některé změny textu mohly vznikat i tak, že byla zaměněna písmena hebrejské či řecké abecedy za jiná, velice jim tva rově podobná. Je pochopitelné, že když se písař přepsal v jednom exempláři biblického spisu, následek se projevil 21
zpravidla v podobě chyby i v kopii, z něho později pořizo vané anebo mohlo dojít k celému řetězci menších chybiček. Mnoho chyb mohlo vzniknout též proto, že předříkávač ce lé skupině písařů ve starověké dílně text diktoval. Ani po svátný biblický text Starého nebo Nového zákona tedy ne ušel změnám a úpravám. Naštěstí pro nás nejde o změny, které by nějak zásadně změnily smysl celé výpovědi. Spíše je nám tím vysvětleno, že se v jednom regionu objevilo jiné znění konkrétního místa, než ve druhém, a to zřejmě podle toho, ze které rukopisné předlohy se text převzal. Zde ně kde začínají některé pozdější věroučné odlišnosti, které ma jí původ už v textově variantním základu. Nutno však s úle vou konstatovat, že věroučných chyb bylo za dvě tisíciletí uděláno mnohem víc, než bylo chybiček při šíření a opiso vání samotného biblického textu. Tomu můžeme důvěřo vat. Vede nás správným směrem, radí nám velice kvalitně dodnes.
PAPYRY NEJSOU PAPÍRY
O papyrech jsme se v našich úvahách nad biblickou moza ikou zmínili již několikrát. Jak známo, jde o látku podob nou našemu papíru tvarem i názvem, avšak zhotovenou z rostliny, rostoucí nejčastěji v deltě řeky Nilu. Když se je jí dužina patřičně opracovala a upravila, bylo možno na ni psát. Nejčastěji se pak takový materiál svinoval do ruličky a každý z obou konců čtenář držel ve své ruce a podle po třeby látku odvíjel, či zavinoval. To, co jsem právě řekl, ne platí ovšem bez výjimky, neboť právě ty papyry, které sta rověký písař popsal novozákonním biblickým textem, neměly tvar ruliček, nýbrž spíš sešitů, tzv. kodexů. Někdy vytvářely celou knihu a dokonce se po bezmála dvou tisíci letích zachovaly na jejích částech stehy a zbytky šicího ma teriálu. Pouze pro názornost a přehlednost uvádím, z kterého století pocházejí nejstarší nám dochované papyry jako části nebo zbytky kodexů. Tak z 2. století byl nalezen pouze je den papyrus, z přelomu 2. století čtyři exempláře. Ze 3. sto letí jich máme k dispozici hned 27, z dalšího století 20 atd., až koncem 8. století se na papyrus psát přestává a kodexy 22
|'.ou spíše pergamenové. Snad i to může být pro nás zají mavé, že nejvíce papyrových útržků a zlomků, jež se nám uchovaly, je popsáno texty z evangelia Matoušova či Janova nebo ze Skutků apoštolů. Svým vznikem dosahuje nejdále do minulosti papyrus, ■.pojený s jmény badatelů Robertse a Rylandse. Má zajíma vou odbornou zkratku. Jistě si pamatujete z matematiky, |.ik se píše „a“ na druhou. Napíšeme normálně „a“ a nad ně napsané samotným Pavlem, o listy opatřené sice je ho jménem a jemu připisované, které však zřejmě nenapsal,' nebo o Jisty podle tradice pocházející od mnoha dalších autoru, jako oylJPetr, Jan, Jakub atd. Listy můžeme též roz dělit podle toho, zda mají adresáty individuální (List Timoteovi aj.) nebo kolektivní (1. list Korintským aj.) nebo zda jde u těchto literárních dokumentů o osobní dopisy (Pást Filipským) nebo o teologická pojednání (např. List Ži dům). Určitá skupinka listů získala označení „listy pastorál ní či pastýřské“. Taktéž je možno listy rozlišit podle místa, odkud byly napsány (např. několik Pavlových listů z vězení) atd. To bychom však zacházeli až do přílišných detailů a po stupovali podle dost formálních hledisek. Budeme si tedy raději počínat tak, že si přiblížíme listy nebo skupiny listů v tom pořadí, jak nám je Nový zákon podává, a to při plném vědomí toho, že. nemusí jít o postup od historicky nejstarší ho k nejmladšímu dokumentu. Začneme listem adresova ným Římanům. Co vše bychom o něm měli vědět? 62
Jde o velmi významný spis.apoštola Pavla o šestnácti ka pitolách. Zpravidla bývá podle věcně a tematicky ohraniče ných oddílů členěn do pěti či šesti částí. Apoštol zde píše římským křesťanům a křesťankám, tedy do sboru, který exi stoval již před jeho příchodem. Badatelé se různí v názoru na to, zda je tato epištola jednolitým celkem nebo zda tu má me poslední, tj. 16. kapitolu jako dodatkovou. K druhé even tualitě se Honí většina exegetů, kteří pro svoje stanovisko shledali důvody věcné, historické i související s tam použí vaným „slovníkem“, od předchozích kapitol odlišným. Není vyloučeno, že může jít o dopis příležitostné povahy, má však spíše charakter přehledu Pavlových hlavních věroučných ná zorů. Mluví se i o apoštolově teologické závěti a podobné. Apoštol zde každopádně zamýšlí představit římské křesťan ské obci sebe i základy svého učení, svého evangelia a vy rovnává se zde s některými protichůdnými stanovisky. Soudí se, že spis byl napsán někdy mezi lety 55 až 58 po Kr., a to v přístavním městě KorinL- Z dějin výHadu listu Římanům vysvítá, že sehrál významnou roli ve světové luterské refor maci a též to, že výklad tohoto listu vždy bývá na počátku nových etap ve vývoji teologie a církevního učení. Zde mám na mysli velice známý výklad tohoto listu z pera jednoho z největších světových teologů Karla Bartha, originálu nazvaný Rómerbrief (z dvacátých let našeho století), jímž za čala éra teologie Božího slova namísto dosavadní liberalistické teologie, anebo výklady německých teologů Ernsta Kásemanna či Petera Stuhlmachera (1973 a 1989) či exegeze U. Wilckense. Pavlův list Římanům má totiž v sobě něco, co po stálé reformaci církve volá. Klíčovým místem je v něm úsek 16. a 17. verše 1. kapitoly se známou větou: „V evange liu se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: Spravedlivý z víry bude ziy“, to vše zajisté s výkladem o ospravedlnění z víry^ přinášeným ve 3 kapitole Pavlova listu Galatským. Jde o známou formu li „iustificatio sola fide (et gratia)“, která tvoří tzv. materiální princip reformace. Na pozadí toho je třeba vidět jako zá Hadní bod vztah víry a skutků, který ovšem neřeší pouze apoštol Pavel, nýbrž rovněž - byť s jiným výsledkem či ak centem, List Jakubův. Pavel chce akcentovat, žejoři koneč ném soudu nebude moci obstát člověk, spoléhající na své domnělé - zásluhy, nýbrž pouze ten, kdo je vírou cele pro měněn a přijímá z Boží lásky a milosti nový život. 63
Jakkoliv je právě toto učení v listu Římanům klíčové, neznamená to, že tento spis nic jiného čtenáři nepřináší. Naopak, bližší seznámení se s jeho verši nám ukáže, jak ve liké je jeho myšlenkové bohatství, neboť jsou zde mimo jiné i gartie o kladných rysech křesťanského života (v kapitole dvanácté), o vztahu křesťana k veřejné moci (v kapitole č.13), jakož'i další připomínky, týkající se naší služby Bohu v denním životě. V příští kapitole budeme mít příležitost se s nimi blíže seznámit a zamyslet se nad nimi.
PROČ LIST ŘÍMANŮM JAKO PRVNÍ
Pokud jsme se již stačili zorientovat v kánonu novozákon ních spisů, zjistili jsme, že ihned po Skutcích apoštolů je za řazen Pavlův list křesťanské obci v Římě, ačkoliv není nej starší, a počtu šestnácti kapitol dosáhl přece i První list Korintským. Důvodů pro toto řazení bývá uváděno několik. První z nich je velice významný a spočívá v tom, že jde o list X z adresovaný do centra světové říše Římské a to má velikou váKu a má to také prioritu. Pro naše poměry by bylo obdobou, že kdyby nějaký český evangelista nebo reformátor psal své vzkazy, asi by na prvním místě jejich souboru v analogickém případě nestál jeho list do Sušice nebo do Třebíče, nýbrž spíš do hlavního města zemí Koruny České. Druhý důvod má jako základ postřeh, který souvisí s tím, že tomuto listu předchází kniha Skutků apoštolů a její děj, končící poněkud do ztracena, nás přece v závěrečné kapitole s Pavlem, jako ' / vězněm, přivedl právě do Říma. Takže navázání listem ŘíJ; titanům má svou logiku. Toto zdůvodnění nám ovšem mírně narušuje zjištění, že v některých starých exemplářích listu nebyly na příslušném místě Listu Římanům 1,7 a 1,15 Říma né jako adresáti uvedeni. A proto několik vědců došlo k ná zoru, že tento dokument byl zamýšlen jako encyklika, jako oběžník pro větší počet křesťanských obcí, o které Pavel du chovně pečoval a pak též konstatovalo velikou pravděpo dobnost toho, že jako 16. kapitola byl zde zařazen materiál, původně určený křesťanskému sboru v Efezu. Třetí důvod zařazení Listu Římanům na místo nejpřednější bude ovšem Ji uprioritní. Ppírá...s£._Q._teologickou závažnost a věroučnou ^komplexnost Pavlovy zvěsti zde obsažené. Co bychom 64
teď z toho velikého množství vyznavačského, myslitelského a svědeckého materiálu měli vlastně vyzvednout? Vzhledem k tomu, že na základě našeho dřívějšího upozornění bude prospěšné mít biblický text při ruce, jste zřejmě připraveni sledovat v Písmu několik údajů o struk tuře a pak i o významných místech Listu Římanům a tak vás k tomuto společnému zamyšlení v tuto chvíli zvu. Tematic ky, v hlavních obrysech viděno, hraje v kapitolách 1 až 8 hlavní roli otázka v kapitolách 9 až Ujde o problém vyvoleného lidu. Ve 12. až 15. kapitole půjde o otázky praktické, a to jak občanské, tak i etické povahy, zatímco závěrečná a pravděpodobně dodatečná kapitola čís lo 16 přináší celou řadu pozdravu i doporučení např. pro diakonku jménem Foibé či Fébé, a hemží se to v ní jmény mnoha Pavlových spolupracovníků. Postupně se v tomto listu setkáváme s otázkami, které byly v Pavlově době v po předí zájmu a z nichž ostatně mnohé mají dodnes plnou zá važnost. Samozřejmě, nadpisky oddílků v českém ekume nickém překladu nás o této problematice mohou dobře poučit a v ní orientovat. Čteme-li zde např. nadpis Pavlovy evangelium v listu Římanům 1, 16-17, jistě se u této pasáže zastavíme a neuděláme ani trochu chybu. Právě zde totiž se za evangelium považuje něco krajně důležitého a říká se, že je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Nebo jinak vyjádřeno, předně pro vyznavače židovství, ale i pro pohana. V každém případě jsme zde však zaznamenali tón jisté univerzálnosti. A pak už je v listu zmíněna klíčová otázka spravedlnosti, přijíma né vírou a nenárokovatelné záslužnými skutky. Nad tím jsme se však zamýšleli již výše a obírá se tím ostatně řada dalších kapitol listu, zejména ta třetí či pátá, v níž je nazna čeno, která cesta vede směrem k vysvobození pro nový ži vot. A samozřejmě je zde též zdůrazněna Kristova oběť jako oběť za hřích, která vytváří nový vztah hříšníka k Bohu. Pavel zde mimo jiné vysvětlí, že zákon dovolil člověku pou ze hřích poznat, zatímco opření o Krista, jeho obět a milost, uvádí již na cestu, která vede z hříchu ven. Nu, a pak ná sledují, jak známo, překrásné oddíly o životě v duchu, roz víjející základní rozpoznání, že dát se vést sobectvím zna mená smrt, kdežto dát se vést Duchem, je naopak život a pokoj. Kapitoly 9 až 11 o vyvoleném národu, jeho před nostech i pochybeních a o tom, jaké záměry s nim Bůh má, 65
*»
jsou velmi naplněny hlubokou teologií i významnými pod něty vyznavačské povahy. Jedním z nich toto zamyšlení ukončíme. Je zapsáno v devátém verši kapitoly desáté. Pavel říká o tom, co je krajně důležité pro spásu; říká tu stručně a jasně, co je to spása a jaká cesta k ní vede. Toto místo zní^ přesně takto: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
ÍSA. DSAH0KAM ™ SBÍRCE LIŠTO
PavMvlist Římanům, to není pouze souhrn vysoké teologie, jak by se na první pohled zdálo. Zajisté, teologicko-vyznavačské otázky zde zůstávají v popředí. Apoštol se neustále a z různých stran vrací k tomu, co je to pravá víra, která nepramení ze spekulací a úvah, nýbrž je ze slyšení, a to ze sly šení Božího slova, jehož má být křesťan poslušen. Nicméně Pavel nezapomněl napsat věřícím v Římě také něco z oblas ti mravouky a řekli bychom dnes i z občanské nauky. Etic kých rad a napomenutí je např. ve 12. kapitole tohoto listu velice mnoho. Jedna za druhou apeluje na čtenáře. Mají ovšem společného jmenovatele, mají propojení, a to ve vzá jemné lásce, na Boží milosti založené. Jsou také ve vztahu ke Starému zákonu. Ježíš z něho ostatně roste. Pavlovi je jasné, že velikost Ježíše Krista nebyla ve vynalezení nějaké eP®í etické soustavy, nýbrž v jeho jedinečné oběti. O otáz ku oběti ostatně jde hned v prvním verši zmíněné kapitoly. Pavel zde vybízí své bratry, aby sami sebe přinášeli jako ži vou, svátou, Bohu milou oběť, a v souvislosti s tím výrazně prohlásí: „Toto ať je vaše pravá bohoslužba“. Tím sdělí to nejpodstatnější, co všechna stará pojetí prohlubuje a zavrchoIuje. A nezapomíná ani trochu na životní praxi, na spo lečenství církve, které přirovnává k tělu a její členy a členky pak k údům, které sobě navzájem slouží. K tomu ovšem je zapotřebí darů Kristovy milosti a mnohé posily od Pána, má-li v obecenství víry vítězit láska. Taková Jáska, která íe °',eZ PřetvářkY> která se dovede radovat, která neod plácí zlým za zlé, nýbrž přemáhá zlo dobrem. Toto čteme v 21. verši kapitoly 12. To vidí jako jedinou cestu, která ně kam vede, a má pochopitelně pravdu, což platí i o jedné 66
z dalších kapitol o vzájemné snášenlivosti, o nezlehčováni druhých, o vydávání počtu z díla Bohu. Předtím ovšem se zastavuje i u jiného námětu, rovněž důležitého. Ve 13. ka pitole tohoto Pavlova listu jde jasně o otázky veřejného ži vota, _p vztah křesťanů k veřejné a státní moci. Třináctý apoštol rozhodně není ani anarchista, ani někdo, kdo na opak automaticky ztotožňuje příkazy státu s Boží vůlíi ve světě. Vládce vidí Pavel spíše v té poloze, že udržuji pořádek a řád ve společnosti a vyzývají k dobrému jednání, ktere chválí. Vůči tomu, kdo jedná zle, vystupují s hrozbou. Apoštol ovšem zároveň neváhá dodat jednu podmínku, za které to jeho rozpoznání platí. Ti vládcové jsou v Boží služ bě, ano. Ovšem jen tehdy v ní jsou, když se drží svýchmkolů.' Teprve když toto s důrazem vyslovil, píše Pavel další, ře kl bych okřídlená slova. Známe je: „Dávejte každému co jste povinni. Daň, komu daň, clo, komu clo, úctu, komu úctu, a čest, komu čest“. A pak přejde velký apoštol opět na sve téma, kde říká: „Ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon , a v lásce k bližním vidí shrnutí významných přikázání. To vše jsou moudrá, vyvážená slova, zaměřená v jeho době zřejmě hlavně proti těm, kdo radili nebrat pozemské । řády vážně. Pavel poznal, že anarchie nemůže být progra mem a dal tedy církvi program aktivní, tvmivý^j^řekli bychom dnes - i systémovyTJZaTo nemůže,"ze v běhu dalších 4 • staletí mocipáni začali někdy jeho slov využívat a zneužívat proti poddaným, domáhajícím se spravedlnosti a pořádku. Pavel ovšem ve svém listu nezapomíná ani na blížící se den Kristův, a tak vybízí k odložení skutků tmy a oblečení se ve zbroj světla. Nabádá k tomu, aby silní snášeli slabosti sla bých, a připomíná mimo jiné některým z věřících, žejaa--* lovství Boží není v tom, co člověk jí a_pije, nýbrž - a zde by chom dodali slovíčko „předně“ - nýbrž předně v tom, co označujeme jako spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svá tého. A vůbec etiku Pavel chápe velice dynamicky. Hovoří při tom i o svobodě jednotlivce, ale připomíná s veškerou vážností, že se svobodou je spojena odpovědnost, a to ne malá. Z Pavlova listu se čtenář dozví i o jeho plánech, o je ho službě Pánu a bratřím, o výzvě obcím k prosbám za jeho evangelizační dílo a také o jeho radách církvi. I o apelu k vy hýbání se těm, kdo působí roztržky, slouží jen svému pro spěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi, dnes by svět řekl asi rétorikou, obelstít mysli bezelstných lidí. Má 67
z bratří a sester v tamní obci radost, poněvadž jsou nezku šení ve zlu, ale zato moudří v dobru. Závěrečná, slova vy znívají k zdůraznění oddanosti evangeliu i přinášejí díků vzdání Pánu. Tak tomu má být. Tak je to správné. Apoštol nám ve svém listu do Říma adresovaném sice nepodal úplné ^kompendium křesťanského náboženství a věrouky, v němž by nechyběla odpověď na žádnou otázku či na po chyby, ale jeho poselství je komplexní, myšlenkově bohaté a zralé, a tak si bez tohoto listu už nedovedeme jednadvacítku novozákonních listů představit. Chyběl by jí úvodní li terární drahokam.
PAVLOVA KORESPONDENCE S KORINŤANY
Náš dnešní *1. a 2. list Korintským jsou sice významné pí semnosti o mnoha kapitolách, zabírajících v Novém zákoně dosti značnou plochu, ale přitom je to vlastně spíše jenom zlomek obsáhlé korespondence, která se v 1. stol, po Kristu rozvinula mezi apoštolem Pavlem a křesťanskou obcí v pří stavním městě Korint, kterou založil a kde spolu s Akvilou, Priscou, Apollem a dalšími působil po zhruba 18 měsíců. Jeho práce zde snadná nebyla, bylo jí dost. Vždyť Korint, ja ko politické centrum k Říši římské patřící provincie Acháia a místo plné nejrůznějších pohanských kultů, měl v té době asi půl miliónů obyvatel. Křesťanský sbor zde byl sice ak tivní, ale vytvořený hlavně z pohanů na křesťanství obráce ných. A tak bylo třeba věřícím mnohé vysvětlovat, ledacos korigovat a také to srovnávat s helénistickým duchem ta jnějšího života a vyrovnávat obojí. Toto se dělo někdy ko lem let 51 až 53 po Kristu, a to se střídavými úspěchy. Mnohé se z" tehdejší činnosti tamní církve v obou listech Korintským zaslaným odráží. Vše tam zaznamenáno není. DůvodL°na koresPondence totiž původně byla početnější a častější, podle odhadu šlo možná i o devět dopisů větších či menších. Jak vidno, značná část z nich se buďto neza chovala vůbec, anebo se uchovala jen díky tomu, že byla ví ceméně zdařile včleněna do těch dvou listů, které přetrvaly až do dneška. Apoštol Pavel svými dopisy vlastně na dálku řídí duchovní správu v korintské obci v době své nepřítomnost]- Rovná v ní rozpory, odráží útoky, podává vyžádaná 68
poučení o důležitých a Korinťany zajímajících otázkách,_např. o manželství, o panenství, o zvláštních projevech charis maticky orientovaných křesťanů či o kultu. Také zasahuje tímto písemným dokumentem, aby obnovil pořádek při ve čeři Páně, nebo aby volal obec k jednotě, atd. Samozřejmě, ani otázky teologické nepřišly zkrátka. Kupříkladu boho služba, svátosti, otázka duchovních darů, nebo překrásné pojednání o pravé lásce ve formě křesťanského hymnu dnes zachyceného ve 13. kapitole 1. listu Korinťanům. To, co nám apoštol podává, je působivé, je to neidealizované, mís ty je to i silně kritické, jindy zase povzbudivé. Pavel to zkrát ka „umí“. On ví, jak přejít od praktických otázek k věrouč ným a zase zpět. Je tu mnoho poučného. Tolik, že my vlastně z toho můžeme v našich úvahách demonstrovat jen několik málo příkladů a výňatků, neboť na víc bychom ne měli místo. Snad postačí, když alespoň stručně naznačíme, oč jde v ostatních kapitolách 1. listu a ve třinácti kapitolách 2. listu Pavlova do Korintu. V počátečních kapitolách je řeč o rozporech mezi ně kolika křesťanskými skupinami či frakcemi, z nichž kaj dá sě"óavolává na svého vůdce^a má výhrady k těm dalším. Pavel se pokouší je urovnat. Činí to velice moudrým způso bem, kdy je charakterizuje jako spolupracovníky na růz ných, jim svěřených úkolech, při budování křestanského společenství. Prosí všechny, aby byli svorní při svém díle a dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Přináší jim evangelium jako slovo o kříži, evangelium, které není bláz novstvím, ale představuje Boží moc a vede všechny jak k pravé moudrosti z Ducha svátého, tak i ke správnému po hledu na Boží služebníky v církvi. Na všech sice záleží, konají-li svou službu správně, ale ani na chvíli nesmějí zapo mínat, že bez Boží posily a bez vláhy shůry, by jimi zasévané sémě nevzrostlo. Všichni, včetně Pavla, jsou Kristovými služebníky a správci Božích tajemství. Pokud mají někteří sklon k vlastní domýšlivosti a Pavla třeba a je ho autoritu minimalizují, jsou apoštolem vhodným způso bem napomínáni. Někdy musí Pavel pomáhat řešit i přípa dy nemravnosti a sudičství a vytýkat sboru, že se neváhají soudit před pohanskými soudy při svých sporech. Pavel je vytrvalý. Apoštol trpělivě vysvětluje tam, kde my bychom dnes asi trpělivost ztratili a křičeli. Pokouší se moudře po radit v manželství, ale nevnucuje každému své stanovisko. 69
Zamýšlí se nad masem obětovaným pohanským modlám a nad tím, že z různého názoru na tento problém vznikají spory, a dokonce rozštěpení mezi členy obce. Nechlubí se, ale v případě potřeby musí přece jen své misijní poslání a stanovisko obhájit, a to proti všem. Známe přece ta jeho slova z 9. kapitoly. Cituji: „Nejsem snad svoboden? Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu? Jsem svoboden ode všech“, prohlašuje dále. „Ale učinil jsem se otrokem všech, abych všechny získal. Všechno dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl“. Na mnohé věci Pavel myslí; např. na modlářství, ke kterém mu někteří z bývalých pohanů mají sklon, nebo na nedo statek ohledu na druhé; připomíná jaké má být chování vě řícího při bohoslužbách a jaký řád při slavnostním sejití u večeře Páně. To posledně jmenované čteme zejména v 2. části 11. kapitoly 1. Pavlova listu Korintským, a je to čtení základní, dokonce pro každého z nás povinné. Je tu ovšem ještě mnoho, mnoho dalších zajímavostí, partií chválících i vyčítavých. Jen je třeba pečlivě číst, nic nepře skočit. To platí ostatně i o jiných kapitolách, jak si ukáže me dále.
DUCHOVNÍ DARY A NOVOZÁKONNÍ VELEPÍSEŇ LÁSKY V KORINTU
V rámci našeho stručného seznamování s 1. listem Korint ský™ přicházíme již k závěrečným čtyřem kapitolám, které patří k nejznámějším a nejčtenějším v církvi. Ve dvanácté kapitole je řeč o duchovních darech, v kapitole následující na ně naváže tzv. křesťanský hymnus lásky, v dalších pak se dostává do centra čtenářovy pozornosti opět problematika, tzv. charismat, která je vystřídána velmi praktickou pasáží o tom, jak má vypadat pořádek při bohoslužbách a závěr lis tu pak vytváří, odhlédneme-li od údajů o Pavlových osob ních plánech, pokynů a zaslaných postupů, krajně důležitá až kritická kapitola, pojednávající jednak speciálně o vzkří šení Ježíše Krista a rámcově též o obecné víře ve vzkříšení těla. I zde se budeme muset pokusit vystihnout několika málo slovy vždy to, co je nejpodstatnější a stále aktuální a frekventované. 70
Pokud jde o charismata, tj. dary milosti od Pána a jejich různoznačnost, o jejich význam a důležitost pro budovaní křesťanského obecenství ve společenství, máme před sebou námět velice živý, a to zejména v té části křestanskeho spektra, která obnovené přináší některéjůrazy letničního charakteru a zobrazení, jež bylo vlastní starověkému křes ťanskému sboru v Korintu. Jeho údům se jich dostalo v mí ře vskutku vrchovaté, ať už to byly dary slova moudr o_sth pravého poznání, prorokování, uzdravování, mluvení jazydary rozlišování duchů, správného výkladu či nektere další Bylo to zajisté pro korintské křesťany veliké požehna ní, přišlé shůry a obdarování, které se nikde nedá „obsta rat“. To bylo tedy skvělé a muselo se to v obci projevit klad ně v podobě prohloubení, zvroucnění a zaktivizování víry, naděje a lásky. Objevila se ovšem i jistá vada na kráse. Mnozí nepochopili, že ty duchovní dary neobdrželi pro sebe za tím účelem, aby se jimi mohli neustále chlubit a na jejičh základě se i nad druhé vyvyšovat. Snad bychom mohli říci, že často takto obdarovaný křesťan považoval ten „svůj dar ono své charisma za „nejcharismatičtejší“ ze všech, za takové, jemuž se žádné jiné nemůže vyrovnat. Právě tato okolnost způsobila, že některá obdarování proste vyprchala a přestala působit. Nositelé oněch charismat nepochopili, že je obdrželi pro činnost oikodomickou, tj. pro dílo na bu dování krásného společenství církve určené. Ani to si ne uvědomili, že teprve všechny duchovní dary a všichni obda rovaní dohromady tvoří křesťanskou obec co tělo Kristovo, neboť teprve tehdy je přítomen a při akci Duch svátý v pl nosti. Jsem proto přesvědčen, že pro každého z nás před stavuje 12. i 14. kapitola Pavlova 1. listu Korintským veliký zdroj poučení i rad. V Korintu měli v souvislosti s charis maty určité starosti. Objevila se např. otázka, zda ten, kdo „má Ducha“, patří do vyšší kategorie než ostatní, nebo úva ha o tom, jak spolu souvisí přítomnost Ducha s vírou ve Vzkříšeného a samozřejmě i s láskyplným vztahem nositele Ducha ke konkrétním osobám v křesťanském společenství. I na to se tehdy lidé ptali, co je a co není dokladem inspira ce přišlé shůry a někdy se i přeli o to, která forma charis matu je relativně nejcennější. S některými je v této záleži tosti Pavel shodnout nedokázal, poněvadž se neztotoznj např se stanoviskem, že tajuplné mluvení jazyky, pro jiné nesrozumitelnými, patří na charismatické stupnici nejvýše. 71
Asi dobře věděl, proč zaujímá odlišné stanovisko, proč dává ku příkladu do popředí schopnosti prorocké a uzdravovací, zejména však lásku a láskyplnou službu. I to však mu bylo jasné, že obec potřebuje dary všeho druhu, má-li být oprav du duchovně bohatá a ve svém svědectví silná. Pěkně to vy jadřuje komentář k českému ekumenickému překladu Nového zákona, kde u příslušného, nás zajímajícího místa, čteme poznámku: „Křesťané tvoří jedno společenství s Kris tem, tajemné tělo, ve kterém má každý své místo, svůj úkol a svůj dar tak, jako je tomu v lidském těle. Nemohou všich ni mít a dělat všechno, každý však musí plnit svou funkci pro dobro celého těla“. Snad bychom neměli při naslouchání tomuto textu pře slechnout otázky, které jsou nám adresovány a znějí při bližně takto: Znáte své místo v křesťanském společenství? Víte dobře, co je vám uloženo jako úkol? Plníte svou funkci v konkrétní církevní obci tak, aby to bylo ku prospěchu a pro dobro celého těla církve, jehož hlavou je Kristus? A potom ještě jedno připomenutí: Važme si těch, kdo obdr želi charismata. Nezávidme jim to, spíše se začněme také modlit za své vlastní obdarování Pánem církve, které by chom pak zajisté využili při práci na Boží vinici. A nezapo meňme, že bez lásky, té pravé a obětavé, nic trvalého nepo stavíme (srv. 1K 13).
JEŠTĚ JEDNOU O LÁSCE A TAKÉ O NADĚJI VE VZKŘÍŠENÍ
V této úvaze začínáme přesně tam, kde naše předešlá medi tace končila, totiž u nej vyššího daru, jímž je obětavá kris tovská láska. Tento duchovní dar stojí poněkud mimo námi probíranou řadu charismat, poněvadž je svorníkem všech obdarování z Kristovy milosti a s určitou nepřesností je možno jej označit jako dar všech darů, poněvadž je ve spo jení s hodnotami, které jedině přecházejí přes hranici mezi smrtí a věčným životem. Lásce je plným právem věnován ze jména hymnus ve 13. kapitole 1. listu Korintským, který jsme již minule letmo zmínili a jenž patří do oddílu o du chovních darech zcela zákonitě, poněvadž právě křesťanská láska, zvaná agapé, může být označena za měřítko, podle 72
kterého je možno klasifikovat všechna charismata. Apoštol Pavel ukazuje v hymnu přesvědčivě, proč právě láska je 'Hodnotou nejvyšší a vypočítává, co všechno by mu nijak ne prospívalo, kdyby opravdovou lásku postrádal; a něčemu by se podobal, totiž - podle řeckého originálního výrazu - ná stroji, užívanému v tajuplných pohanských kultech za úče lem navozování extatických stavů. V dalším verši dokonce Pavel prohlásí, že by vlastně nebyl ničím. Musíme se proto nutně ptát, jaká je to láska, že je tak vysoko ceněna a že je jí nedostatek je v životě věřícího tak silně pociťován jako ne gativní stav. - Již jsme naznačili, že jde o lásku, kterou jsme v absolutně čisté podobě zaznamenali u Ježíše Krista a. v od lesku alespoň u těch, kdo šli věrně v jeho šlépějích a byli ochotni k oběti, ke službě, ke sklonění se a pomožení i to mu člověku, který ničím nevyniká, není krásný ani vlivný a nijak nás nepřitahuje. V následujícím verši velepísně lásky je tato láska spojována s trpělivostí, laskavostí,^ skromnosti a dále scestností, s radostí z pravdy, i vytrvalostí atp. A hlav ně: ano, ona na rozdíl od všeho ostatního včetně lásky, označované slovem eros, jež po něčem touží, k něčemu se vzpíná a něčím je přitahována, co je krásné - ona nikdy ne zaniká a neznamená něco částečného či překonatelného, 'nýbrž úplnost, plnost, poněvadž je spojena s tím, kdo jj ob darovává, tedy s Bohem. Hymnus nemohl mít výstižnější zavrcholení než to, které apoštol zvolil, totiž konstatování, že víra i naděje jsou něčím velevýznamným, láska však ze je daleko největší a bez konkurence. ~ Mezi události, které jsou také „nej“, pak patři ta, kte rou epištola zaznamenává v kapitole patnácté. Jest jí zmrt výchvstání Ježíše Krista, radostná zvěst o něm, evangelium, a představuje základ, na němž křesťané stojí a skrze který docházejí spásy. Je tu zvěst o Kristu, který zemřel za naše hříchy, ale byl třetího dne vzkříšen a jako Vzkříšený se ví tězně ukázal mnohým, kteří vše dosvědčili. Mezi ty mnohé až docela na konci řady, pak patří i autor listu, apoštol Pavel. Vzkříšený Pán je ve svém vítězství nad smrtí^zatim osamocen, představuje však první případ vymaněný se z pout věčné smrti, po němž - podle křesťanského očekáva ní a nadějí - budou následovat případy další. Pavel vše po dává velice přesvědčivě: Kristus byl slavně vzkříšen, nic už na tom nelze měnit. Hřích a smrt byly překonány, jejich moc prolomena, vzkříšení pro ty věrné je připraveno a s ním 73
zajisté i jejich celková proměna ve spojení s obdržením lid ství nového typu. Je tu ujištění, že smrtelné tělo oblékne ne smrtelnost a bude připraveno vejít do bran Božího králov ství. To proto, že je s ním spojena láska, která zaniknout nemohla, neboť je od Boha. Ta jediná opravňuje k zaklepá ní na dveře Království! První list Korintským není v každičkém ohledu prů zračný a zcela jasný. Jsou s ním spojeny i některé kompo ziční a výkladové záhady. Nic zde není poklidné a učesané, černobíle vykreslené. V 1K je život se vším, co k němu pa třilo a patří, včetně polemik, občasných herezí a omylů, i chybujících členů církve. Některé starosti a obavy starých Korinťanů jsou nám už těžce pochopitelné, jiné naopak zů staly i našimi problémy a obavami. Nad tím vším však vítě zí zvěst plná jistoty. Radostně nám sděluje, že jsme skuteč ně jako hříšníci ospravedlněni vírou a milostí Kristovou, že tento Kristus slavně nad smrtí a hříchem zvítězil a tutéž na ději dal těm, kdo jsou jeho věrnými následovníky a služeb níky. Taktéž je zde zvěstováno, že láska obětavá, sloužící a k bližnímu se sklánějící, stále zůstává hodnotou nejvyšší a nikdy neskoná. První list Korintským nám toho, co je potěšitelné, sdě lil zajisté mnohem více. Ale kdyby přinesl jen tu trojí, právě zrekapitulovanou zprávu, učinil vše, co Pán od jeho autora očekával. Nebo nám tam snad něco podstatného schází?
O MOZAICE V MOZAICE
V novozákonním kánonu stojí dnes vedle sebe dva listy, adresované do Korintu. Ačkoliv by měly být blízkými pří buznými, bližší rozbor obou spisů a zamýšlení nad obsahem druhého z nich nám to nepotvrzuje. Na rozdíl od prvního v řadě totiž v jeho případě nevíme, kdy přesně vznikl a do konce ani jak získal tu podobu, ve které je nám dnes znám. Někdy máme při jeho studiu pocit, že je to sice rovněž dra hokam, ne však zcela jednolitý. Něco jako klenot, pospojo vaný dohromady z několika částí, které nebyly navzájem sourodé. Tento neurčitý pocit se nám potvrdí, otevřeme-li některý z moderních, vědeckých úvodů do Nového zákona, např. ten český od profesora Pokorného, německý z pera 74
Williho Marxsena, nebo americký z pera Normana Perrina a D. C. Dulinga. Ostatně, ono bude docela stačit, začteme-h se pozorně do příslušné kapitoly našeho ekumenického Nového zákona s výkladovými poznámkami, a to, co bylo na počátku pouhým dojmem, se nám v značné míře potvrdí. Druhý list Korintským je skutečně možno označit za kompozitum, tj. za literární dokument raného křesťanství, sestavený z několika částí, z různé Pavlovy korespondence s korintskými křesťany, nebo z jejích zlomků, ktere byly si ce malé, ale významné, a proto musely být touto cestou uchovány pro příští generace. Co vede badatele k takovému názoru či přesněji, k takovým názorům, neboť se často ve svých analýzách dosti liší: Zjistili totiž v 2. listu Korintským časté změny v tónu dopisu; místy i v autorově slovníku, tj. v užívaných termínech, někdy i uvádění vložek a doplňku, které mají několik dílů původně zřejmě samostatných a v ji né době vzniklých pospojovat. Nemůžeme zde pochopitel ně v této zkratce jít do podrobností, text analyzovat a s růz nými badateli diskutovat či o jejich objevech se polemicky vyjadřovat. Jedno je však jisté. Druhý list korintským není jednotný. Např. úsek, vymezený 14- veršem 6. kapitoly a 1. veršem kapitoly 7, je často charakterizován jako vložka, o. kapitola bývá považována za původně zcela samostatný připiš, týkající se křesťanských sbírek na chudé v Jeruzalé mě a v kapitolách 10 až 13 odborníci spatřují tzv. Pavlův do pis v slzách psaný, o němž je zmínka již v prvních versích druhé kapitoly spisu. Máme tedy před sebou shrnuti udá lostí z několika let a korespondence, která reagovala na udalost i spory, zvraty a názory v korintské obci někdy v roz mezí let 52 až 56 po Kristu, Často jde o apoštolovu reakci na nepříznivé zprávy o životě v korintském sboru, které mu y ly doručeny různými osobami. Píše i ostrá slova na adresu svých protivníků, jindy zase spíše slova vybízející ke smíře ní. Na jiném místě čteme např. slova velmi silná, vyjadřují cí Pavlovo veliké rozhořčení nad tím, jak mu jistá skupina věřících hrubým způsobem upírá právo na to, aby se vůbec považoval za pravého apoštola a poučoval je. Tento doku ment nám tedy umožňuje vytvořit si obrázek o tom, ze pů sobení apoštolů a jejich spolupracovníků bylo vším jmym než pohodlnou procházkou a že se toho v raných křesťan ských obcích dělo mnohem více, než co stačil zachytit his torik Lukáš ve svých Skutcích. 75
To, co jsme řekli o kombinované struktuře 2. listu Korintským a o některých nejasnostech a rozporech v něm, však vůbec neznamená, že bychom pochybovali o Pavlově autorství materiálu tam obsaženého a jeho silném duchov ním náboji, i o velikém významu pro nás dnes. Je zde mno hé z toho, co jsme potřebovali vědět. Jasná slova o tom, co činí apoštola apoštolem, co charakterizuje služebníky Nové smlouvy. Je tu krásná kapitolka Poselství nového života, která, i když vypadá poněkud nepavlovsky, je velmi povzbudivá. Čtenář si uvědomí význam křesťanské obětavosti na základě pojednání o tehdejších církevních sbírkách, učí se od Pavla obraně víry i sebeobraně proti herezi a rozpoznávání pra vých a falešných apoštolů a služebníků v křesťanské obci. Ve 2. listu Korintským se mj. také učíme tomu, kterak na zývat věci a situace v církvi pravými jmény, i tomu, jak je v ní třeba eliminovat pýchu a chlubivost ve vlastních řadách a nezištně pracovat pro Krista a bližní a na výstavbě pravéjho společenství víry a lásky. Na cestě k tomuto cíli nás Pavel v závěru 13. kapitoly svého 2. listu Korintským vyzývá: „Žij te v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní a Bůh lásky a pokoje bude s vámi“. Na dalším místě vše obrací do našich řad ještě vyostřeněji a vo lá: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi?“ A ještě do třetice, nechť zazní Pavlovo závažné a nabádavé slovo: „Jsme tedy posly Kristovými. Bůh vám domlouvá na šimi ústy. Na místě Kristově vás prosíme, dejte se smířit s Bohem. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, po minulo. Hle, je tu nové.“
PAVLŮV ÚTOČNÝ LIST
Apoštol napsal i list, jehož řádky vyznívají velice bojovně. Snad by bylo možno dokonce prohlásit, že je napsal člověk, který je v tu chvíli naplněn hněvem, jehož mnozí nespra vedlivě napadají, a tak se brání, a to tím, že vstupuje do úto ku. Ano, jde o jím zaručeně napsaný list Galatským či Galaťanům, který spatřil světlo světa v údobí let 52-53 po Kr. a byl adresátům odeslán zřejmě z města Efezu. Příjemci spisu sídlili s velkou pravděpodobností v Galácii v severní 76
části Malé Asie. S tím, abychom o nich řekli něco bližšího, jsou ovšem značné potíže, a navíc take tu jsou rozdílné ná zory. Existují totiž různé domněnky a verze; podle jedné dokonce měli tvořit jakousi velmi svébytnou etnickou sku pinu mezi Kelty. Není však vyloučeno ani to, že adresáti ži li v některém místě, které patřilo k římské provincii Galácie v oné době. Odpovědi se různí už proto, že název Galácie může být chápán buď etnologicky, nebo politicky. A odtud se pak odvíjí příslušné řešení problémů. Pavel byl mezi Galatskými celkem třikrát, ale zřejmě galatské sbory založil na své první misijní cestě. List, který jim později píše, bývá považován za jeden z nejstarších. Apoštol Pavel zde vede zásadní spor. Jeho podstatu známe. Méně však zatím víme o“těch, kterých se týkal a kdo byli apoštolovými odpůrci. Kdo může asi být za označeními židé, židokřesťané, judaisté či Galatské zneklidňující lidé? Problémů se nám naský tá celá řada. Pokusme se proto raději říci to pozitivní a to podstatné. List je poněkud zvláštní už tím, že se nevyznačuje ob vyklou zdvořilostí, ani zde Pavel nevzdává Bohu dík za ad resáty listu, což jinak vždycky činí. Začíná totiž po struč ném pozdravu ihned zostra takto: „Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle obracíte k ji nému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není.“ O kus dále, ve 3. kapitole, dokonce na jejím počátku čteme tato slova: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil! ... Tak veliké věci jste prožili nadarmo?“; vždyť ti cizí lidé, kteří k vám přišli, chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Tedy spíše výčitky, než nějaká veliká pochvala, jak vidno. Objevili se tu falšovatelé pravého evangelia, Pavlem hlásaného, a snaží se znevážit jeho dílo. Snad je možné charakterizovat je jako extrémní legalisty, hlásající oproti Pavlově tezi o ospravedl nění pouhou vírou, návrat k závazkům židovského zákona jako zcela nutný. Pavel se pochopitelně brání. Snaží se vy vracet jeden argument odpůrců za druhým. Vidi, ze Kris tovo evangelium je v ohrožení, a že on, apoštol, není uzná ván za pravého hlasatele. Neváhá tedy, a ačkoliv to nebývá jeho zvykem, vypočítává zde své kvality a kvalifikaci. Lze říci, že v prvních dvou kapitolách je přesvědčivý, v dalších už méně. Není snadné argumentovat na dvou frontách, když se zdá, že jednu tvoří spiritualisté gnostického ražení a druhou zase skalní přívrženci zákona, tedy zde i náznaky 77
mravního libertinismu, tam zase striktní zákonictví. Po chopitelně jde hlavně o otázku zákona, která přišla na pro gram dne v listu Římanům a zde se prezentuje zvlášť po drobně a precizně, jak vyplývá např. z kapitoly druhé, kde jedna perikopa má název Ospravedlnění ze zákona. Jiná ho voří ° pouze předběžné službě zákona a opět jiná o pravé svoboděné tu řečeno naprosto nekompromisně: člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutku, při kázaných zákonem, nýbrž vírou v Ježíše Krista, neboť ospravedlnění (v latině zní ten termín iustificatio], přichází výhradně v Kristu. Galatští nechť vydrží v boji proti herezi, ' nenavracejí se k dílčím zákonným praktikám, ani k obřízce. Rozhodující pro ně budiž víra, která se uplatňuje láskou, jak čteme v 6. verši 5. kapitoly Jistu? Pódolme napomenutí je i v závěru spisu, dokonce s vlastnoručním apoštolským do datkem. Pro Pavla je ta otázka základní a má dosah pro jed notu cíikve, která by se v případě uposlechnutí lživých uči telů rozpadla. List Galatským zajisté nepojednává jen o tomto speci fickém problému. Čtenář zde nalézá překrásné věty budují cí církev. Tak Pavel např. radí, aby věřící žili z moci Ducha svátého a jejich chování aby tomu odpovídalo a lišilo se od jiných lidí, které vyznačují skutky svévole a zmaru. Známá je i Pavlova věta 2. verše 6. kapitoly: „Berte na sebe břeme na jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ A zejména shledáváme významnými a ekumenickými Pavlova slova, jimiž konstatuje v kapitole třetí, verši dvacátém osmém: „Není už rozdíl mezi Židem a Řekem či pohanem, mezi otrokem a svobodným, mezi mužem a ženou. Vy všichni jste přece jedno y Kristu Ježíši.“ To je velmi slavné a trvalé rozpoznání, které v tomto, jinak útočném listu, tvoří vrchol a ukazuje, kudy se společně bráti dál.
DVA LISTY O JEDINEČNOSTI JEŽÍŠE KRISTA A O ÚLOZE VĚRNÉ CÍRKVE
Shodou okolností jsou v novozákonním kánonu zařazeny skoro bezprostředně za sebou (pouze list Filipským je oddě luje od sebe) dva listy, pocházející autorsky z Pavlovy teo logické školy a vykazující řadu shodných prvků ve zvěsti, 78
kterou přinášejí. Podle doby vzniku seřazeno, jde o list Koloským a list Efezským. Samozřejmě, ty dva spisy se také navzájem ledasčím liší a mají své zvláštnosti. Tak např. po kud jde o autorství, list Koloským jistá část teologů přisu zuje přímo Pavlovi (mezi nimi např. evangelický biblista prof. J. B. Souček), zatímco druhý z uvedených listů bývá už většinou pouze viděn jako pavlovský, což prakticky zname ná, že se tu spíše počítá jako s autorem jeho šesti kapitol s některým z žáků slavného apoštola. Odborné analýzy nám navíc odhalily, že list do Kolos vznikl dříve, snad kolem ro ku 60, zatímco list Efezským teprve někdy v době po záni ku jeruzalémského chrámu. Badatelé se obírají i srovnává ním obou listů, jak po stránce volby slov a stylu, tak ve věci podobnosti námětů, obrazů i teologických akcentů v nich obsažených. Je zajímavé, že vlastně hned na začátku oněch spisů zjistili některá pozoruhodná různočtení nebo okol nosti. Tak staršízjg..spisů je adresován církvi v Kolo šách, ale dost dobře nevíme, zda tam opravdu v době vzniku listu křesťanská církev existovala, neboť město bylo zřejmě v troskách po ničivém zemětřesení. Není vyloučeno, že fak tickými adresáty mohli být křesťané z nedalekého^ většího města Laodikeia. Pokud jde o list Efezským, v některýc velice slavných rukopisech existuje různočtení hned v jeho 1. verši a český ekumenický překlad na ně reaguje. Některé Bible zde mají znění: „Pavel, z Boží vůle apoštol Ježíše Krista, bratřím, resp. svátým, věrným v Kristu Ježíši, kteří jsou v Efezu“. Jiné verze však určující dodatek „kteří jsou v Efezu“ vynechávají. To pak umožňuje se domnívat, že tam město Efez původně uvedeno nebylo a list mohl mít pouze obecnou adresu bez jednoho konkrétního místa a mohl ko lovat po řadě sborů v oné oblasti. Řadů věcí mají ovšem oba listy společných. V obou se objevily překrásné hymnické, ke Kristu zaměřené partie, v 1. Koloským v 1. kapitole jako chvalozpěv Kristu označe né, v listu Efezským určité obdoby nalézáme hned na po čátku pod hlavičkou „Díkůvzdání“ a v kapitole druhé v sou vislosti s pojednáním o církvi, složené z původních židu i pohanů. I zde je vše vztaženo ke Kristu a je tu vyznáváno: V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zed, která rozděluje a působí svár“. Ostatně i bezprostředně předcházející oddíl má podobný tvar a charakter a hovon o cestě, vedoucí od smrti k životu, zajisté za vedení Ježí 79
aeG^íatskvam° SpáS”é,milost1’ ktCTá - jako v listu Římanům a Galatskym - nepřichází na základě našich skutků nýbrž fwehSeh k M Z t°il° Vídtme- “ v těchto P*vlovskych listech je obsazeno mnohé, co souzr;í s listy, které bvb^psw.pnmft.PavIetn. Oběma epištolám je tS společný i!. kapPit0S c Le1 vŤl Ctem.e' že Jefš Kristus je hlavou těla, totiž znán? n \ k T do Efezu zase christologické vy znaní: Buh všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovili svrchovanou híavou Církve' která íe jeho těl®. °bě epišto .JLů^Pgbnegvon ° ŽÍY0^ v Kristu, o rázu h^ Jg^vuta a jeho znaních, např. o lásce, čistotě Tpokoře. . rí P } ani na vhodná akutní napomenutí Tak v lishvmm’ £ jC íkVÍ \5• kapit°!e Připomenuto, že má být siavnou, bez poskvrny, bez vrásek,^vaFa a bezúhonná a jest i dana rada, jakou zbroj a odění si vzít pro boj s tím Zlým Jge povinnosti třeba plnit v křesťanském společenství iXk zacházet Se štítem víry a mečem Ducha. V korespondenci Tidalfeo i"-7 " slézáme podobně navzáÍemného soužití, odmítání KH Sa? Uť ° tOm' jaké důsledkY má mít při znaní ke Kristu pro konkrétní činy všedních dnů. Sumárně receno^shody i rozdíly, avšak duchovního obohacení zde listy owlbik’l t°XSe i1 tr°ChU ncdlVÍme. že církev si oba eboniteW zřejmě o trošku víc. Je to poCíZÍ ’ VZdI ]e ,° ,zákIadní téma ™í přibližně taktoW°vaha, úkoly a důvod existence. I to je zde zvýtu neZ$- CJ| V]C Pečovatelkou samotného Krista. Je v No? i? IoY° Pro věrnou křesťanskou církev tentZvT Zakone' To bude zřeímě důležitější, než otázky au tentického autorství, stylu, používané zásoby slov atd Nad tím vsím totiž nebetyčně zní souhlasný důraz na velikost jedinečnost Krista jako hlavy duchovního domova jehož jméno zni „církev". 1 °z
PAVEL PÍŠE SVÝM VĚRNÝM DO FILIP
záTonXpavi P0VZ.budivfh,° čtení přináší čtenářům Nového zakona Pavlova epištola ci list Filipským, a to přesto že ieií obsah není idylický ani plnýUidu a^So autor - 1 když ti
80
kontrastuje s jeho vnitřní radostností a optimistickým tó nem - není právě v dobré situaci. Zajímavé je ovšem porov nat, jak'SS'Vj'ejim rámci chová a co vidí jeho prioritní on a na co bychom asi za podobných okolností přednostně mysleli my. Bude to zřejmě odlišné:.Pavel nemá starost o sebe, nýbrž o svou milovanou obec! Za ni se modlí a je pře svědčen, že Pán i v jejich obci dovede započaté dobré dílo ke zdárnému konci. Hned v 1. kapitole též - pro nás asi pře kvapivě - konstatuje, že to co ho potkalo, je spíše ku pro spěchu evangelia, poněvadž je v zajetí pro Krista, jenž pro něho znamená život. A zároveň prosí své spolubratry a spolusestry, aby každý měl - tak jako on, Pavel - na mysli to, co slouží druhým a aby mu bylo vlastní takové smýšlení, jaké bylo v Ježíši Kristu. Na listu či spíše dopisu nás zaujme již úvod, z něhož vysvítá, že jej píše s Timoteem a adresuje všem bratřípí v Kristu Ježíši ve Filipech, a to včetně bisku pů a jáhnů. Jméno pomocníka Timotea má v úvodu listu své místo, i když zde ašTíiguruje spíše jako svědek, potvrzující hodnověrnost listu. Biskupové a jáhnové zřejmě ještě tehdy nebyli církevními hodnostáři v dnešním, nám běžném smys lu. Něco ovšem ty maličkosti přece jen o tehdejší struktuře Pavlem založených křesťanských obcí vypovídají. _List Filipským byl napsán těsně kolem roku 55 po Kr., možná dokonce v Římě, ale spíše v Efezu či Cesareji. Apo štol v něm děkuje za obdržený dar, ujišťuje o modlitební stráži, kterou za filipské křesťany drží, informuje i o sobě a také nezapomíná obec varovat před lidmi, kteří se v ní ob jevili a nevzbuzují v apoštolovi důvěru ani trošku. Vytýká jim „na dálku“ mravní slabost, upřílišněný zájem o hmotné věci a zapomínání na význam Kristova kříže. Patřili asi do řad židokřesťanů a Pavlovy důrazy jim zřejmě nevyhovo valy. Považovali se za vyšší náboženskou „třídu“. Jestliže Pavlův vztah k těmto „špatným dělníkům“ na vinici Páně byl jasně záporný, jeho vztahy k ostatním křesťanům ve Filipech byly velice srdečné a rozhodně mu bylo s nimi i lid sky dobře; rozuměli si, patřil k nim, oni k němu, a všichni společně Kristu, o němž vypráví tzv. christologický hymnus na počátku 2. kapitoly listu. Ostatně, pouze od Filipských přijal dary, jinak něco takového odmítal. Apoštol Pavel v listu Filipským několikrát vybízí svou milovanou křesťanskou obec k radosti, plynoucí z^Boží příz ně a darů, jakož i z podstaty evangelia samého. Často se tu 81
zdůrazňuje společenství věřících v Duchu, které se promítá i do každodenního života a jeho úkolů. Rovněž je zde zařa zeno někojik napomenutí k zachování věrnosti i výzev k častým modlitbám, např. v 6. verši 4. kapitoly listu kde čteme: „v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte sve zadosti Bohu“. Pavel by rovněž uvítal, kdyby jeho věrní přemýšleli o svém životě, o tom, jakými kvalitami se má vy značovat, jaké ctnosti vykazovat. Je to zajisté vhodné připo menutí. Sami přece ze své zkušenosti víme, že nelze dost dobře nést světu naléhavé svědectví o novosti života v Kristu a přitom nedodržovat ani ty nejzákladnější ukaza tele, jejichž plnění je v řádné společnosti slušných lidí sa mozřejmé. „ I list Filipským bude zřejmě složen z několika částí, napr. usek 3,2-4,9 se zdá být textem, pocházejícím z nějakého jiného spisu Pavlovy korespondence. Také má list několik míst, jejichž výklad není snadný a jednoznačný. To vše jsou vsak maličkosti ve srovnání s jeho velikými klady Mezi ně je třeba na přední místo zařadit jif zmíněný christologický hymnus z 2. kapitoly a povšimnout si jeho tvaru; připomí ná neveršovanou báseň a vykazuje gradaci ve směru od Kristova ponížení a služby k jeho vítězství a přijetí u Boha K jeho trůnu opravdu vede jen cesta služby a oběti, žádná jma. Pavel - nebo křesťanská obec, do jejíž liturgie hymnus patní - skvele vyzvedli i Kristův úděl ve slávě a to, že obdr žel jméno, které je nad všechna jiná jména, totiž titul Pán Kyrios. On je ten pravý Pán; není jím římský imperátor či ji ný panovník, byť by po starověkém vzoru podobné označe ni užíval. Není^divu, že celý svět, v hymnu popsaný jako trojstupnový, před tímto Pánem pánů pokleká a jeho veli kost vyznívá. Pfííy Iist do FiIip nám dává kvalitní duchovní potra vu. Uklidňuje, ale na druhé straně i mobilizuje k dílu, kte ré nesnese odklad; k běhu, na jehož konci čeká koruna ví tězství (3,14). Pavel ji získal, neboť jeho vyznáním bylo: Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Kéž bychom 1 my dosáhli s pomocí Páně vytčeného cíle. List Filipským nám bude při cestě k němu vítanou pomocí a povzbu zením.
82
DVA LISTY SPOJENÉ S MÍSTEM PŮSOBENÍ NAŠICH VĚROZVĚSTŮ
V některých Nových zákonech bychom marně hledali dva listy Tesalonickým..Důvod je prostý: Dříve se užívalo častě ji označení jiné, totiž 1. a 2. list Soluňským podle starově kého města Soluň, kde začínali nám známí věrozvěsti Cyril a Metoděj. První z těchto dokumentů je všeobecně považo ván za nejstarší spis Nového zákona a viděn jako první ze zachovaných listů apoštola Pavla. Vznikl totiž někdy kolem roku JO po Kr., podle některých badatelů už dokonce v ro ce 48 či 49. Není sice obsáhlý, avšak přináší mnohé vý znamné poselství na poměrně malé ploše, i řadu pokynů pastorační povahy. Druhý z listů, zasílaný do Soluně čili Tesaloniky, je svým vznikem značně mladší; působí na nás jako pokus.jjyést na správnou míru některé partie z listu pr vého; je jakousi jeho exegezí pro novou situaci. Není vy loučeno, že ho nenapsal Pavel, nýbrž spíše některý z jeho žáků a ctitel jeho díla. Oba spisy patří vlastně námětově do sféry apokalyptiky a snaží se vyřešit některé problémy, kte ré tehdejší křesťany zajímaly jako otázka života a smrti. Nejde však o listy čistě teoreticfco-teologického rázu a dlou hé úvahy, nýbrž o spisy velice střízlivé, reagující na žhavé očekávání druhého příchodu Kristova a některé nesprávné názory s tzv. parúzií spojené. Obec v Tesalonice Pavel založil na své druhé misijní cestě. Získal řadu lidí pro víru, objevili se však i nepřátelé a dochází k vážným komplikacím. Ledacos se o tom dozví dáme” i ve Skutcích apoštolů, i když zprávy nejsou s Pavlo vými informacemi vždy zcela totožné. Pokud víme, Pavel se dostal do tohoto města ještě dvakrát. Jeho působení zane chalo sice příznivé výsledky, zvěst byla přijata, některé po hanské návyky a názory však přetrvávaly, a tak např. ve 4? kapitole 1. listu Tesalonickým napomíná k věrnému živo tu a bratrské lásce. Také jim píše na téma „Druhý příchod Páně“ a o tom, že tento den přijde zcela nečekaně a překva pivě, takže je třeba bdít a být připraven. To čteme hlavně v 1. listu. Pak se však situace v obci mění, a to pod dojmem toho, že ohlašovaný den Páně nepřichází a stále je jakoby odkládán. Ve spojení s tím se ve světě i v církvi objevily zne pokojivé otázky, např. nejistota o osudu těch, kteří mezitím zemřeli, aniž se příchodu Kristova v slávě a nového věku 83
dočkali. Pavel obec uklidňuje: právě tito vstanou z mrtvých jako první a pak ti ostatní, kteří se onoho slavného dne do žijí. Lze říci, že zatímco v prvním listu se objevují kromě druhého příchodu Páně i náměty jiné, např. Pavlovo vzpo mínání na jeho práci v obci Tesalonice a jeho díkůvzdání, v listu č. 2. ono zmíněné apokalyptické téma už převládá, takže tento dokument možno označit za apokalypticko-monotematický, Jeho ohnisko tvoří prvních dvanáct veršů 3. kapitoly, kde je řeč o znameních druhého příchodu Páně. Autor uklidňuje obec v tom smyslu, aby se nedali vylekat poplašnými zprávami o tom, že ten den je již zde. Říká: Napřed bude stále silněji působit satan, pak přijde ztělesnitel všeho zla, zvaný „člověk nepravosti“ a poté vítězství Kristovo nad ním. Toto vysvětlení zřejmě bylo nutné, poně vadž někteří křesťané v místě nepochopili Pavlův vzkaz v 1. listu Tesalonickým správně a přestali normálně žít a pracovat, aby mohli pozorovat, jak se den Páně blíží. Zdá se mi, že to u řady lidí tohoto typu byla pěkná výmluvička. Autor listu chce zdůraznit i naději na Kristovo příští, i neu tuchající dělnost a rovněž bdělost. Exegeté v té souvislosti uvádějí, že se nelze koncentrovat na onoho „člověka nepra vosti“, poněvadž čas jeho vlády a tma s ní spojená budou krátké, zatímco dobro bude triumfovat s konečnou plat ností a tudíž mu patří hlavní pozornost. Většina křesťanů v Tesalonice si to uvědomuje a Pavla to naplňuje radostí z této misijní prvotiny, která nese na základě jeho půso bení a z milosti Kristovy první ovoce. Tato jeho křesťanská obec se sytí Duchem, je vnitřně proměněna, jinak a nově se dívá na svět a na své úkoly v něm. Bůh zavolal, skrze Pavla k dílu povolal a bratří a sestry v obci odpovídají svou vírou. Milují pravdu v Ježíši Kristu jim zjevenou a jejich ži vot tomu odpovídá. Pavel se za ně stále modlí, aby je Bůh učinil hodnými svého povolání a svou mocí přivedl k napl nění každé jejich dobré rozhodnutí a dílo víry. Mají státi pevně a držet se toho učení, které jim bylo odevzdáno, tj. evangelia. Kristus je povzbudí a dá jim sílu ke každému dobrému činu i slovu. Všimněme si laskavě: i Pavel má zá jem v první řadě o dobrý čin a pak - nebo zároveň - o dob ré slovo! Oba listy do Tesaloniky přinášejí významné poselství, zároveň však upozorňují, jak není na prospěch církve a křesťanů jednostranně z něj vybírat jenom něco anebo to,
co používali Tesaloničtí kdysi, kopírovat. Pokusy o to se objevují i dnes, mezi některými sektami je dokonce módní záležitostí ono vypočítávání konce starého světa a znamení jeho příchodu. Jenže Písmo svaté velí az do konce pracovat na vinici Páně a být na toto dílo soustředěn. Parl přijde; ne třeba se bát, že nikoliv. Apoštol uvádí ostatně i důvod k ak tivitě. Jste synové světla a dne. Bdeme a budme střízliví (iTe 5,5-6)
O LISTECH PASTÝŘSKÝCH NEBOLI PASTORÁLNÍCH
Tři listy ze sklonku prvního křesťanského století tvoří zvlášt7í skupinkumezi novozákonními listy. Je to ra^jjst Timoteovi a list Titovi. Říká se jim hstypa^m^.ci^^st.QTáEí. Toto jejich označení nevznikloVclobč, kdy se ustavovaT kánon Nového zákona, nýbrž mnohem později. Nabeh k němu znamenala ve 13. století charakteristika těchto pisemnostf, š níž přišel Tomáš Akvlnský poffle ■’*